Rozhovor: Chris Sadler o svém prvním albu, ztrátě nejbližších i novém začátku
- TiGi
- před 1 hodinou
- Minut čtení: 7
Ikona české houseové scény, charakteristické diodové brýle a více než tři dekády za DJským pultem. Chris Sadler platí za legendu, která baví generace klubových návštěvníků. Co se ale skrývá za energickými sety a úsměvem pro publikum? V otevřeném rozhovoru s Kateřinou Horovou promlouvá o zrodu svého debutového alba Spectrum, vypořádání se s osobními tragédiemi, otcovství i o tom, proč musel v nejtěžších chvílích života nasadit „Happy Face“ a jít hrát.
Co se stalo, že adorovaný britský DJ vydává debutové album až po třech dekádách velmi aktivního působení na české hudební scéně?
V taneční hudbě jde především o singly. Jedná se o skladby pro DJská vystoupení, které se vydají, několik týdnů zůstávají v povědomí veřejnosti a poté zmizí v moři zapomenutých skladeb. Vlastní hudbu tvořím už od roku 1999, ale poprvé mě napadlo natočit album – něco, co by mohlo zanechat větší dojem v povědomí veřejnosti – až v roce 2014.
Na začátku toho roku jsem si slíbil, že založím vlastní label a vyprodukuji své první album. V tom roce jsem skutečně založil label Climax Digital, ale produkce alba vyžaduje měsíce strávené ve studiu a osud mi zatím nepřipravil podmínky.
Asi před rokem mě požádali, abych složil znělku pro jeden podcast. Nakonec jsem vytvořil několik různých verzí, než si podcaster vybral tu, kterou považoval za vhodnou, ale díky tomu jsem měl k dispozici hudbu, o které jsem cítil, že z ní mohu vytvořit plnohodnotnou skladbu. Nakonec se z té skladby stala hudba, která se mi opravdu líbila, ale nebyl to klubový track, nebylo to něco, co bych mohl hrát ve svých DJ setech, a tak se zrodila, nebo spíše znovu zrodila, myšlenka natočit album, a to konkrétně takové, které by nebylo jen sbírkou klubových tracků.
Nakonec jsem pro album produkoval 14 skladeb. Jelikož jsem chtěl, aby album vyšlo nejen digitálně, ale také na vinylu, a vinyl má omezenou kapacitu, kolik hudby se na něj vejde, aniž by utrpěla kvalita, snížil jsem počet skladeb na 12.
Podle čeho jsi svou první desku pojmenoval?
Album se jmenuje Spectrum, protože obsahuje široké spektrum nejen hudebních stylů, ale i nálad, témat a temp. Najdete v něm deep house, indie dance, drum & bass, breakbeat, hip hop, veselé a pozitivní písničky, temnější skladby, smutnou hudbu i veselou hudbu. Pro mě jsou ta alba, ke kterým se často vracím a poslouchám je znovu a znovu, taková, která nejsou jednostranná, nemají jen jednu náladu nebo jeden styl, ale jsou zajímavá právě proto, že posluchače vezmou na emocionální cestu.
Pro mě neexistuje větší pochvala než to, když mi lidé píšou, že singly, které jsem z alba vydal, v nich vyvolaly silné pocity, rozplakaly je nebo jim připomněly někoho či něco, co se jim v životě stalo. To je pro mě největším důkazem toho, že album má na ostatní stejný emocionální dopad, jaký mělo na mě.
První singl "Language Without Words" je věnovaný synu Elliottovi. Druhý singl Happy face zase zasvěcený důležitým událostem v tvém životě. Některé fanoušky až rozplakal, o čem vlastně je?
První singl „Language Without Words" popisuje můj vztah k mému synovi Elliottovi. Když se narodil, ocitl jsem se v situaci, kdy jsem měl pocit, že se ode mě očekává, abych se do něj okamžitě zamiloval, a přitom jsem se především cítil bezradný, nejistý, co mám dělat, a bál jsem se, že přijdu o život, na který jsem byl zvyklý. Teprve postupem času, jak můj syn začal rozvíjet svou vlastní osobnost, jsem cítil, jak moje láska k němu roste. Teď je ta láska tak absolutní, že bych pro něj udělal cokoli a chci být po jeho boku ve všem, co mu život přinese. „Language Without Words" je o té cestě od zmateného nového rodiče k otci, jehož láska k synovi převyšuje vše ostatní.
„Happy Face" je píseň o pocitu, že je třeba nasadit statečnou tvář a předstírat, že je vše v pořádku, i když se vám uvnitř možná život hroutí. Vznikla na základě mé zkušenosti, kdy poté co přestěhoval za mnou do České republiky mi zemřel bratr na otravu oxidem uhelnatým. Bylo mu teprve 25 let. Ten den, kdy jsem se to dozvěděl, jsem musel zavolat rodičům a říct jim, že jejich syn zemřel. To zůstává tou nejtěžší, nejbolestivější a nejtraumatičtější věcí, jakou jsem kdy musel udělat.
Nicméně, stejně jako v den, kdy jsem se dozvěděl, že můj táta zemřel na rakovinu plic, jsem měl ten večer vystoupení jako DJ, tak jsem nasadil masku, že jsem v pohodě, a vystoupil jsem, i když v obou případech jsem přišel o dva nejbližší členy rodiny. Myslím si, že tenhle pocit, že společnost od vás očekává, abyste si nasadili masku a předstírali, že jste v pořádku, i když tomu tak není, pociťují zejména muži, což je bezpochyby velmi významný faktor, proč je míra sebevražd u mužů čtyřikrát vyšší než u
žen.
Píseň „Happy Face" je právě o tom a doufám, že také připomene, že nemusíte trpět sami, a možná i to, že někdo z vašich blízkých může díky masce, kterou nosí, vypadat v pořádku, ale ve skutečnosti možná prožívá neznámé utrpení.
Tyto události mě hodně formovaly i při tvorbě alba. Jako zdroj inspirace při tvorbě alba Spectrum mě ovlivnili například Disclosure, The Streets, Fred Again – umělci, jejichž alba si mohu poslouchat znovu a znovu a která mě pokaždé znovu dojmou, ale mým nejvýznamnějším zdrojem inspirace jsou právě emoce a osobní zážitky, a proto je toto album jakousi katarzí.
Je to způsob, jak se vyznat ze svých pocitů a z toho, co se mi přihodilo, a proto mě zajímá, jak na album lidé zareagují a zda některé skladby v nich také vyvolají emocionální odezvu.
Jak se za ta léta změnil samotný DJ Chris Sadler, který stál u zrodu českých house parties v roce 1996?
Myslím, že jsem pořád ten stejný kluk z britského venkova, i když jsem uvnitř přece jen trochu dospěl. Už se v životě nechci za ničím honit. Cítím obrovskou pokoru a vděčnost za život, který mám. Podařilo se mi vybudovat si zázemí, mám úžasné přátele a milující rodinu – snažím se každý den trochu se zastavit a užívat si hojnosti, kterou mi život naskytl. Už se nechci honit za slávou, kariérou nebo penězi. Nemotivují mě ambice a mám radost ze života, a to je strašně osvobozující.
O této změně postoje mluvím v další písni z mého alba s názvem Nothing's Fixed, Nothing's Broken.
Cituji text:
Kdysi jsem si myslel, že to přijde najednou
Jako by se za očima přepnul vypínač
Ale spíš se to skládá z malých okamžiků,
Dokud neunesou tvou váhu
Nevšimneš si toho, co se děje,
Dokud se nezastavíš a neopřeš se.
Ze všech písní na albu a důležitých okamžiků v mém životě, které představují, je to právě tahle píseň, která mě stále dokáže rozplakat.
Co tě vedlo k tomu, abys po 26 letech přesídlil z Roxy do Radosti?
Po 26 letech se vedení klubu Roxy rozhodlo, že už nechce v klubu pokračovat s akcí Climax. Bylo to rozhodnutí, které jsem sice nesdílel, ale chápal jsem ho a respektoval. Reakce veřejnosti na to, že Climax po tolika letech končí, překvapila i mě. Očekával jsem, že se objeví pár zpráv od lidí, kterým je líto, že to po více než čtvrt století končí, ale byly jich doslova stovky.
Spolu s těmito zprávami jsem dostal i řadu nabídek od jiných klubů, abych tam pořádal Climax. Dlouho jsem zvažoval, zda bych měl vůbec s Climaxem pokračovat jinde, nebo zda je tato akce tak úzce spjata s klubem Roxy, že by nemělo smysl ji pořádat jinde. Nakonec mě přesvědčila nabídka od klubu Radost FX.
Je to klub s bohatou historií, místo, kde jsem v 90. letech, ještě předtím, než Climax vůbec začal, strávil spoustu nocí, které mě formovaly. Je to také klub, kde jsem se vždy cítil pohodlně a vítán, a tak jsem se rozhodl, že pokud má Climax pokračovat někde jinde než v Roxy, měl by to být právě Radost. Je to legendární klub a je mi ctí, že tam mohu pořádat Climax.
Jak jsou dnes pro umělce důležité sociální sítě?
Když jsem začal v devadesátých létech šlo hlavně o to, jak jsi mixoval a k tomu směs štěstí, dřiny a budování kontaktů. Když dnes nemáš dobrý marketing, je to zbytečné že umíš mixovat, prostě se moc daleko nedostaneš. Na druhou stranu, když záříš na Instagramu ale pak na tebe přijdou lidi a tu energii tam nevycítí, je to taky nanic. Takže PR na sociálních sítích ano, je důležité, ale v podstatě to nejde jedno bez druhého.
Co tě naposledy pozitivně překvapilo na české taneční scéně?
Rozhodně festival Beats For Love. Měl jsem tu čest hrát na Beats For Love každý rok od samého začátku a měl jsem to potěšení sledovat, jak se z malé akce s jediným pódiem vyvinul festival mezinárodního formátu s téměř 20 pódií a desítkami tisíc návštěvníků. Je také zcela zřejmé, že na festivalu se nedělá všechno jen kvůli zisku, ale spíše proto, aby se zvýšila kvalita akce a lidem se nabídla určitá přidaná hodnota. Někteří lidé možná závidí, ale já osobně rád sleduji takové „success stories". Česká republika je malá země a není tu tolik příkladů raketového úspěchu, lidí, kteří mají dobré nápady, realizují je s přesvědčením a dělají to dobře. Myslím, že takovým lidem a takovému úspěchu by se mělo tleskat.
Jsem součástí produkčního týmu už tři roky a jsem hrdý, že mohu hrát malou roli v tak úspěšném projektu. Dokonalým příkladem toho, jak dobře věci na Beats For Love fungují, byl první den letošního festivalu. Zažili jsme doslova biblické počasí, nevím, jestli jsem kdy viděl tolik deště za tak krátkou dobu, a bez nadsázky – v zákulisí hlavního pódia jsme se místy brodili vodou téměř po kolena. Nikdo však ani jednou neřekl, že jsme v háji. Přijeli hasiči, aby vodu odčerpali, zkrátily se přestávky mezi vystoupeními DJů a za chvíli už byl program zase podle plánu a všechno běželo jako obvykle. Bylo to úžasné a zároveň pokorné to sledovat.
Říkáš, že na rodinu máš více času. Čím tě v poslední době potěšil syn?
Možná to spíš souviselo s mým synem než s něčím, co udělal on sám, ale nějakou dobu zpátky jsem ho vyzvedával z družiny, když ke mně přišla jeho učitelka – někdo, o kom jsem věděl, že kdysi chodila na mě do klubu– a zeptala se mě, jestli bych někdy nezavítal do školy a nezahrál dětem. V rámci jejich posledního týdne před školními prázdninami jsem si tedy na školním hřišti připravil skromné DJské vybavení a učitelka děti překvapila mým DJským setem speciálně pro ně.
Nechal jsem je také vyzkoušet si mixování a byla to pravděpodobně jedna z nejvíc smysluplných věcí, které jsem ve své DJské kariéře udělal. O pár dní později pak učitelka překvapila mě tím, že nechala všechny děti nakreslit mě, jak hraju na jejich hřišti, a já jsem od dětí dostal asi 25 kreseb, na kterých jsem já jako DJ. To pro mě znamená víc než třeba hrát v Dubaji nebo před desítkami tisíc lidí. Je skvělé mít radost z maličkostí.
Rozhovor připravila externistka Kateřina Horová
Komentáře